Ahoj, Neapoli, starý příteli!
Karel Čapek ve svých Čtyřech cestopisech o Neapoli píše: “Budiž po pravdě řečeno: s krásou Neapole to je tak trochu švindl. Neapol není krásná, pokud se na ni nedíváte z dálky. Snad jsou ty ulice pitoreskní, ale rozhodně jsou velmi ošklivé. Potloukáš se pod girlandami špinavého prádla, raze si cestu mezi všelijakou verbeží, osly, všiváky, kozami, dětmi, auty, koši se zeleninou a jinými podezřelými svinstvy. Křik, neřád a malebnost.” Tahle slova napsal v roce 1923 a jak moc bych si přála s Karlem Neapol znovu po sto letech projít a vidět, jak by se tvářil dnes.
Moje italské zajíždˇky se stávají čím dál frekventovanější, stejně jako mé lekce italštiny náročnější. Io sono Eva, come stai oggi? Vždycky mě vlastní mozek překvapí, když najdu kapacitu naučit se něco nového. Marco, můj italský lektor, kvůli kterému jsem schopná do jedné ranní opakovat předložky, jinak dává velice italsky najevo svou nelibost, už si asi zvykl, že to se mnou není jednoduché. V srpnu jsem s kamarádkou Kájou navštívila Neapol, chaotické, hlasité, špinavé a smyslné město. Chápu, proč není moc populární a proč příliš nezaujalo ani Karla Čapka. Není to Itálie z pohlednice, malebná krajina s olivovníky, městečko, které svádí k tomu se zatoulat do taverny a v klidu si vypít své un caffé. Kdyby byla Neopole člověk, bude to drzý, 25 letý floutek, který si s klidem típne cigáro o podrážku boty, mrkne na tebe, zkousne si spodní ret a odveze si tě ve svém Alfa Romeo Spideru k sobě do své 1 plus 1 bez klimatizace.
Mám radši tichá a intimní místa, z hluků, pouličních výparů, zlodějů, podivínů a bezdomovců na mě jdou mdloby, a že jich v Neapoli je. Ale zároveň prožívat život v nepřetržitém klidu, harmonii a tiché meditaci ze mě udělá při nejlepším Dalajlámu a při nejhorším se dopracuji ke stavu, že můj nervový systém vyděsí i veverka. V Neapoli jsme s Kájou zůstaly o dva dny déle, v prvním případě došlo k přetížení letadla a ve druhém mělo letadlo technickou závadu. Nevyspané, uondané, hladové a nevyčůrané jsme strávily na letišti víc času, než bychom si přály, ale vlastně je to úsměvné. Jakoby nám sám Neapol na rozloučenou vzkázal: na mě se nezapomíná, bella, a ode mě odcházíš, až když tě sám pustím! A s tímhle pocitem jsem odletěla ze svůdné, drzé a nepochopitelně přitažlivé Neapole.