Jsem lovkyně pokladů.
Jen je nehledám pro sebe.
Eva · Pohel Úhledu„Takhle se to nedělá!“ napomíná mě Áďa, moje čtyřiadvacetiletá brigádnice, když se v balírně nešikovně snažím převázat balík velkou růžovou stuhou.
Balíčky s mašlí jako z cukrárny jsou pro Pohel typické. Jen místo dortíků ukrývají šaty.
Popravdě jsem balíček sama nezabalila už pěkných pár let. A je to znát. Přesto jsem to byla právě já, kdo kdysi vymyslel každý detail – růžový hedvábný papír, stuhu i ručně napsané jméno ženy, ke které balíček putuje.
Jednou mi někdo řekl:
„Až se ti to rozjede, nebudou žádné mašle ani piplání. Tiskárna, igelitové pytle a jedeš. Nesmíš se s tím tak mazat.“
Pamatuju si, že jsem si tehdy řekla pravý opak.
Že se s tím mazat budu.A domažu to do posledního detailu.
Protože žena, která si u mě něco vybere, pro mě nikdy nebude jen číslo objednávky. Chci vědět, kdo ten balíček bude otevírat. Chci, aby už při rozvázání té mašle věděla, že na ni někdo myslel.
Možná jsou to maličkosti, kterých si někdo ani nevšimne. Pro mě ale mají větší hodnotu než dělat všechno co nejrychleji.
Pozornost a čas.
Když se dnes ohlédnu zpátky, vlastně mě nepřekvapuje, že jsem skončila u oblečení.
Jako malá jsem si nejraději hrála s panenkami. Oblékala jsem je, česala jim vlasy a když mi to maminka dovolila, s veškerým soustředěním jsem jim přešívala šaty. Dokázala jsem u toho sedět celé hodiny.
Šít a vyšívat mě naučily obě babičky. Byly neuvěřitelně šikovné a já jsem s obdivem sledovala, co všechno dokážou vytvořit vlastníma rukama.
Ve školce jsem kamarádkám kreslila princezny přesně podle toho, jak si je představovaly. Každá měla jiné šaty, jinou korunku, jiné barvy. A mě na tom nejvíc bavilo, že každá byla jiná.
Tehdy jsem vůbec netušila, že jednou budu dělat přesně to, co mě bavilo už jako malou holku. Jen místo panenek a princezen dnes oblékám skutečné ženy.
Nehledala jsem značky. Hledala jsem poklady
Po střední škole jsem si moc přála pokračovat ve studiu módy. Jenže studium v jiném městě bylo finančně náročné a já jsem musela najít způsob, jak si na něj vydělat.
Začala jsem chodit po second handech a hledat kousky, které si zasloužily druhou šanci.
Někdy stačilo vyměnit knoflíky. Jindy zkrátit kabát, ušít pásek nebo opravit malou dírku. Každý kousek byl jiný a každý mě naučil něco nového.
Právě tam jsem se naučila dívat se na oblečení úplně jinak. Přestala jsem vidět značky a cenovky. Místo nich jsem hledala dobrý střih, kvalitní materiál a představovala si, jak bude ten kousek slušet ženě, která si ho jednou oblékne.
Myslím, že právě tehdy se ze mě stala lovkyně pokladů. A jsem jí dodnes.
„Dodnes nehledám nejdražší kousky. Hledám ty správné.“
Začínala jsem na půdě
Po škole jsem měla dvě možnosti. Pokračovat ve studiu v Dánsku, nebo začít podnikat.
Vybrala jsem si druhou cestu.První ateliér vznikl na půdě dolu Michal v Ostravě. Staré parkety, začouzené stěny a nekonečné schody. Každý den jsem po nich nosila oblečení nahoru a balíčky dolů.
Nebylo to jednoduché. Ale pokaždé, když jsem stoupala po těch schodech, myslela jsem na svoji babičku, která na dole kdysi pracovala.
To místo mi připomínalo, proč chci pokračovat, i když to zrovna nebylo snadné.
Jednu věc jsem si slíbila
Když Pohel začal růst, někdo mi řekl:
„Až se ti to rozjede, budeš muset spoustu věcí zjednodušit. Nebude čas na mašle, ručně psaná jména ani tohle piplání. Tiskárna, igelitové pytle a jedeš.“
Pamatuju si, že jsem si tehdy řekla pravý opak.
Že se s tím mazat budu.A domažu to do posledního detailu.
Možná právě proto některé věci trvají o trochu déle.
Jenže já neumím dělat věci napůl.
Radši pošlu o jeden balíček míň, než abych měla pocit, že jsem něco odflákla.
Protože věřím, že kvalita se nepozná podle toho, jak rychle něco odešleš. Pozná se podle maličkostí, kterým věnuješ čas.
„Pozornost a čas jsou dnes možná to nejcennější, co si můžeme navzájem dát.“
Pak mi ženy začaly věřit
Když jsem otevřela svůj první butik, myslela jsem si, že si ženy budou chodit hlavně pro oblečení.
Jenže se začaly ptát.
- „Co byste si oblékla vy?“
- „Myslíte, že mi bude slušet tahle barva?“
- „Vybrala byste mi něco?“
A časem jsem od nich začala slýchat ještě jednu větu.
„Vy mě znáte líp než moje nejlepší kamarádka.“
Vždycky mě to pobaví.
Ne proto, že bych chtěla někomu nahrazovat kamarádku. Ale protože vím, že ta věta není o mně.
Je o důvěře.Tehdy mi došlo, že ženy nehledají jen nové šaty. Hledají někoho, kdo jim pomůže vybrat něco, v čem se budou cítit dobře.
A myslím, že právě tehdy jsem pochopila, že moje práce není jen o oblečení.
„Ženy vidím. Nedívám se skrze ně.“
Tak vznikl Style Box
Když mi ženy začaly říkat: „Vyberte mi něco vy,“ nejdřív jsem jim vybírala jednotlivé kousky.
Jenže těch zpráv přibývalo. Posílaly mi fotky své skříně, psaly mi, kam chodí do práce, co rády nosí nebo v čem se necítí dobře. Chtěly poradit. A hlavně chtěly někoho, komu můžou věřit.
Tehdy mi došlo, že nehledají další obchod.
Hledají někoho, kdo je pochopí.A právě tak vznikl Style Box.
Dnes skládám každý Style Box podle příběhu konkrétní ženy. Podle její postavy, barev, životního stylu i toho, jak se chce cítit. Každý style box je jiný, stejně jako žena, pro kterou vzniká.
Chci svůj Style BoxJsem lovkyně pokladů
Dnes mě moje práce zavádí do Itálie, Francie i na další místa, kde hledám nové materiály, značky a inspiraci. Ale důvod je pořád stejný jako na začátku: hledám poklady!
Jen už je nehledám pro sebe, ale pro ženy, které chtějí otevřít svůj šatník a konečně mít pocit, že všechno dává smysl.
A myslím, že právě proto mě tahle práce pořád tolik baví.
— Eva
Pohel Úhledu v pár číslech
- 2024rok, kdy Pohel Úhledu vznikl
- 450+žen, kterým Eva osobně skládala Style Box
- Ostravakamenná pobočka i pop-up prodeje28. října 212/37, Moravská Ostrava a Přívoz, 702 00
Chceš vidět formální údaje o firmě? Obchodní podmínky →
Chceš, abych hledala poklad i pro tebe?
Podívej se, co pro tebe mám, anebo mi rovnou napiš.